Ženy, jejichž jediným posláním bylo rodit děti, přijaly úkol sbírat byliny a léčit jimi, takže medicína byla téměř všeobecně ženským povoláním v předvědeckých kulturách. Primitivní národy rovněž viděly vazbu mezi obnovou zdraví a schopností žen vytvářet nový život.

            Léčebné dovednosti a znalosti o rostlinách byly předávány z matky na dceru a účinnost tohoto systému závisela jak na přesnosti jejich pozorování, tak na výchovných schopnostech té které bylinkářky či léčitelky. Na pomoc paměti si kočovné kmeny vybíraly vizuální znak pro každou bylinu, aby si připomněly jejich užití. Obtíže s popisem a pamatováním si rostlin se snížily s nástupem psaného jazyka a od roku 3000 př. n. l. paralelní kultury v Číně, babylonu, Egyptě a Indii začaly zaznamenávat své vědomosti o léčivých bylinách.

Čínské bylinkářství

Země s nejdelší neporušenou tradicí bylinné medicíny je Čína. Legendární císař Šen-nung do konce svého života (2698 př. n. l.) „okusil jedno sto bylin.“ Jeho Kánon o bylinách se zabýval 252 bylinami, popisoval, jak je uchovávat a podávat. Mnoho z nich se stále používá.  

O sto let „Žlutý císař“ Chuang-ti zformoval léčebnou teorii Vnitřní kánon a vyjádřil v ní rozumné pochopení lidské nemoci své doby. Byla to optimistická kniha prohlašující, že se vzrůstem znalostí bude možné všechny druhy nemoci nakonec vyléčit. Později byla kniha doplněna o další informace a v 7. století byl vydán Přepracovaný kánon o bylinách, který popisoval zdroj, sběrné metody, chuť a terapeutické vlastnosti 844 bylin. Více než 800 let před vynálezem knihtisku v Evropě dynastie Tang vytiskla a distribuovala přepracovaný herbářpo celé Číně. Další spis Materia medica, dokončen roku 1578 (po 27 letech výzkumů) uváděl 1 800 léčivých látek, hlavně bylin, a 11 000 receptů či směsí. Doplňování tohoto herbáře o nejnovější informace a jejich opravy pokračovaly až do současnosti.